Podzimní soustředění OK Doksy

  Třetí víkend v říjnu jsme vyrazili na již prakticky tradiční podzimní soustředění. Tentokrát jsme si vybrali lokalitu mezi Děčínským Sněžníkem a Tisou, v malé obci v údolí mezi skalami – v Ostrově u Tisé. Místo, kde dávají lišky dobrou noc a kde není vůbec žádný signál. Chata Lučina, kde jsme byli, je téměř na hranici s Německem, končí tu asfalt a dál už vede jen lesní cesta. Vybaveni mapami z borského oddílu OK Bor jsme začali soustředění plánovat, tedy Tonda začal, už v září. Pronajatou jsme měli celou chalupu, takže nás nikdo nerušil a my také nikoho nerušili. To byla ta příznivá zpráva, ta méně příznivá byla, že ubytování je bez jídla, že to si musíme vést ve vlastní režii. Ale máme obětavého a šikovného tatínka Petra Stránského, který se přípravy jídla ujal. Nejprve vymyslel jídelníček, pak nakoupil suroviny a vybaven vlastními kastroly přijel na Lučinu. Sraz jsme měli v pátek večer a krátce po příjezdu byl první zahřívací trénink. Z času, kdy se konal vyplývá, že byl noční. Takže sami, s čelovkami, ale jen okolo chalupy. Sobota byla tréninkově náročnější, Tonda měl připraveny tři fáze tréninku. První dopolední fáze byla zaměřena na správné čtení popisků a mapy, kdo nebyl pozorný, udělal chybu a byl diskvalifikován. Po obědě to byla krátká trať mezi skalami, a že jich bylo. Nejmenší vyrazili do lesa stínováni staršími, ale téměř to nebyla potřeba, zvládli vše v naprostém klidu a pohodě. Ti větší a největší pak vyrazili do skal sami, některým to trvalo déle, ale vrátili se všichni a se všemi kontrolami. Posledním tréninkem byl noční, tentokrát ale mimo zahradu, v lese a ve vsi. Vybaveni čelovkami se všichni vydali téměř neohroženě na svou trať a všichni se vrátili. PO večeři nás čekalo ještě vyhlašování. Díky Daně Stránské a Romanovi Bláhovi jsme měli pro děti spoustu krásných cen. V neděli pak byly naplánovány štafety. Nám trenérům dalo trochu zabrat roznášení kontrol, ale vše jsme do příchodu dětí stihli a štafety mohly začít. Již v sobotu večer byly vylosovány dvojice – zkušenější a méně zkušený a ti pak spolu tvořili jeden tým. Celkem bylo 9 týmů. První na trať vyráželi ti méně zkušení, předali více zkušeným, a to se třikrát opakovalo. Atmosféra byla téměř jako na celostátních štafetových závodech pěkně vypjatá. Po tréninku ještě oběd, vyhlášení štafet a pak zpátky domů.
  Na podzim nás čeká ještě noční Halloween trénink (bez strašidel) a pak ještě Mikulášský s odměnou, jinak se přemístíme, kromě pondělních běžeckých tréninků, na čas do tělocvičny.

Dva závody oblastního žebříčku na Děčínsku

  Po „reprezentační přestávce“ v podobě MČR štafet a družstev pokračovaly o tomto víkendu oblastní soutěže a Ještědský žebříček přichystal krátkou trať a klasiku v Bynovci na Děčínsku. Oba závody notně prověřily fyzičku, někdy až příliš, o čemž svědčí i vítězné časy. V sobotu se běžela krátká trať na mapě Sonnentor, závodní prostor zahrnoval rovinaté pasáže a velké údolí s pískovcovými okraji. Také tentokrát jsme se do výsledkové listiny poměrně viditelně prosadili, někdy ale závody přináší i zklamání, když například Matyáš až do předsběrky vedl svou kategorii H10F a na předsběrce vyrobil chybu, která ho poslala na zadní pozice. V této kategorii jsme ale měli dva borce, alespoň jedna placka z toho nakonec byla. A protože se zahanbit nenechali ani veteráni, několik pomyslných medailí zacinkalo.
  V neděli jsme na změnu disciplíny zareagovali změnou sestavy :-), na klasiku přijely některé čerstvé síly. Co se však nezměnilo, byl charakter závodního prostoru a fyzická náročnost, a tak jsem čekajíc v cílovém prostoru sledoval a fotil samé vyšťavené závodníky a nezřídka krvavé šrámy od nástrah místního terénu. Také v neděli se zrodila cenná umístění, hlavně si ale všichni pořádně zaběhali, pokufrovali a vůbec užili si typický podzimní závodní den… teda „Kromě mě!“ :-). A co bude dnes k večeři? Přece brambory, přivezli jsme jich plný pytel, jak je vidět z následujícího přehledu výsledků:

MČR štafet a klubů Výšice

  První říjnový víkend již tradičně patří Mistrovství republiky štafet a následně pak i klubů. Letos tyto závody pořádala Tretra Praha a klub z Písku ve Výšicích na Písecku. Problémy se zorganizováním závodů nemáme jen my, ale bohužel i jiné kluby, Tretru a Písek nevyjímaje, protože v průběhu příprav byli nuceni změnit lokaci shromaždiště. A to 3 měsíce před závodem opravdu nikdo nechce. Že nejsme v místě žádoucí pocítili někteří z nás již při příjezdu na parkoviště. Z důvodu úzké silnice upravil pořadatel příjezd tak, že se jedním směrem přijíždělo a druhým vyjíždělo. Chtěl se vyvarovat kolizím na trati. Všichni přijíždějící toto dodrželi, včetně nás. My přijížděli dle pokynů, pomalu a v klidu, najednou proti nám velké bílé SUV, které nemá ani trochu snahy se na té úzké silnici s námi srovnat. Marcel nevydržel a okýnkem se řidiče ptá, proč nejde alespoň trochu ke kraji, že my jsme již v příkopě. Nerudný, žlučovitý chlap velmi hlasitě odvětí, že je mu to u pr… a že zde nejsme žádoucí. To nás (téměř všechny) rozzlobilo a vykolejilo. Jenže jeho cesta nebyla náhodná, jezdil na té cestě sem a tam a cíleně blokoval všechna auta až to skončilo přivolanou Policií ČR. Prostě na blbce narazíš všude.
  Z našeho oddílu tentokrát vyrazila jen malá skupinka veteránů. Nedohoda či nepochopení s Mery jako hlavní trenérkou dětí Ještědské oblasti vedlo k tomu, že žádné z našich dětí s námi nejelo. Ale i tak nás bylo 11, tedy vlastně 12, jen Matouš spal s rodinou jinde. V sobotu se v závodě utkaly tři štafety, mužská elita, naše dámská veteránská a dívčí MIX, který si bohužel žádné body v roce z různých důvodů nevyběhl. V pánské elitě běžel Kuba Bílý, Matouš a Thomas. Pro Thomase to byla premiéra na štafetách a poradil si, medaile to nebyla, ale poslední také nebyli. Veteránskou dámskou štafetu jsme měli již tradiční ve složení i soupisce. Konkurence tentokrát byla výrazně vyšší než na Poháru štafet, takže z toho ani zde medaile nebyla, ale krásné 11. místo. Poslední štafetou byl dívčí MIX a to bylo maso…, na startu 150 štafet a v lese celkem plno.
  Závody začínaly ve 13.00, na ubytování v Orlíku nad Vltavou jsme tedy přijeli dost pozdě, takže na nic nezbyl čas, ani na koupání a otužování v přehradě, ani na procházku vsí a prohlídku zámku alespoň zvenku. Byl čas akorát na večeři, posezení v hospodě s rozebráním taktiky na nedělní Mistrovství klubů a samozřejmě i zhodnocení výsledků právě ukončených voleb do Poslanecké sněmovny.
  V neděli časně na shromaždiště, tentokrát v klidu, asi trvalý déšť naštvané spoluobčany odradil. 7 borců v elitní kategorii DH21 a 5 borců ve veteránské kategorii DH225 bylo připraveno se o umístěn porvat. Hned první úseky na to vlítly se vší silou, kterou měly, bohužel byla výrazně slabší než síla ostatních. Veterán Tonda rozbíhal elitu a první mužský úsek kategorie DH225 jsem rozbíhala já. Obě družstva tedy v naprostém klid a pohodě letěla závodem a stoupala výsledkovou listinou vzhůru. Eliťáci nakonec zabrzdili na 46. příčce a veteráni pak na příčce 55., u obou kategorií z téměř 100 družstev, takže jsme byli všichni spokojeni. Nikdo to neodnesl na zdraví, celý den venku a v dešti, nikdo neměl zranění a všichni se vrátili v pořádku. Jedinou nepříjemnou věcí je, že to byl letos poslední republikový závod, ještě nás čeká pár ještědských a HROB a pak zase dlouho nic…

Sluncem zalitá klasika u Krásné Studánky

  Po zamračeném týdnu se na víkend počasí opět rozjasnilo a my si tak mohli užít plné doušky jizerskohorského podzimního sluníčka. Jelikož jsem na delší dobu vyřazen ze závodního provozu, zúčastnil jsem se jen jako zanícený divák a tiše jsem záviděl všem, které jsem míjel při jejich cestě na start. Zprávy z lesa tak mám jen zprostředkované, ale co jsem slyšel, tratě se líbily a při pohledu na výsledky navíc musím konstatovat, že našemu klubu se v závodě poměrně dařilo, což se na kladném hodnocení jistě také odráží. Zlí jazykové by mohli namítat, že se na úspěších podepsala celkově nižší účast a tím nižší konkurence, ale historie se neptá a dobrý výkon je prostě dobrý výkon, ať už je soupeřů kolik chce. Zejména bych pak vypíchl výsledky našich nadějí v kategorii H10F a D10F. Pozadu ale nezůstala ani naše adolescentní a dospělá část týmu, ostatně posuďte sami z výsledků. Ze své role diváka navíc nesmím opomenout pochválit také výkon sehrané dvojice baristů z Pickup_kafe. Drobnou kaňkou tak bylo pouze předlouhé čekání na vyhlášení výsledků, ale nakonec to (i díky využití času na nákupy v Liberci) snesitelně uteklo.

Úspěch na Českém poháru štafet

  O víkendu 20.9.-21.9.2025 proběhlo další kolo Českého poháru štafet, tentokrát u nás na severu, na Prosečském hřebenu u Jablonce nad Nisou. Kombinované závody spolupořádal oddíl Turnova, který organizoval sprint, a pak Tatran Jablonec, který měl na starosti štafetové závody.

  S dětmi jsme tedy nejprve vyrazili do Kláštera Hradiště, kde byl sprint. Zázemí na místním koupališti, které z dálky příliš vábně nevypadalo, spíše připomínalo rybníček Brčálník, ale z blízka bylo patrné, že je voda čistá a zelenou barvu dodávají řasy na dně. A to se moc hodilo, hlavně po závodě. Když doběhli elitní kategorie, tak jsme na svou trať vyrazili my ostatní. Musím říct, že Klášter Hradiště není pro mě úplně ideální sprintový terén. Závody probíhaly v relativně prudkém svahu, který musela naše kategorie dvakrát vyběhnout. Kopce mám ráda, ale ne ve sprintu. A pak ty schody, úzké, klikaté, místy mokré a kluzké… Kdybych uměla ve sprintu číst rychle mapu, tak bych asi odhalila lepší postupy, hlavně na kontrolu 12, kde byly v cestě umělé překážky (šváby), bránící přímému postupu. Ale tak už to na sprintech chodí, musíš rychle běžet, a ještě nezavařit mozek a číst rychle mapu. Ale po závodě se moc hodilo to koupaliště, ač druhá polovina září, bylo tak horko, že jsem moc ocenila možnost se zchladit, a třeba i trochu zregenerovat před odpoledními štafetami. Po závodě rychlý přesun do Lukášova u Jablonce.

  Zázemí štafet bylo u Lukášova, části Jablonec nad Nisou, na louce, odkud byl krásný výhled na obě města – Liberec i Jablonec. Po přesunu rychle postavit stan, doplnit zásoby energie, dát si kávu a už se pomalu chystat. OK Doksy vypravili 5 štafet, dámskou i pánskou elitu, veteránské ženy D105, jednu žákovskou H14 a jeden MIX. Pak běžely některé naše děti ještě za Ještědskou oblast. Na posilněnou toho bylo dost, námi oblíbený Vegit-point opět nezklamal, a vlastně ani kafeterie Ifči Lošťákové. Posilněni vyrážíme do lesa. Tratě nejsou v sobotu nijak dlouhé, ale o to víc jsou náročné. Západní část Prosečského hřebenu je nejen typický jizerskohorský terén se spoustou skalek, kamenů a vysokého borůvčí, ale je to také místo, kde nedávno proběhla důkladná prořezávka hustníků a to se pak nedá. Všude samé klacky a klády, nemůžeš jít natož běžet. Já běžela první úsek, to je hodně o hlavě a klidu. Už první kontrola v hustníku mi dala pěkně zabrat. Pak jsem se zkoncentrovala a chvíli to šlo, ale pak přišla kontrola 7 a bylo to, hledání a hledání. Naštěstí soupeřky na tom byly dost podobně. Předávala jsem 5., v blízkosti soupeřek. Diskvalifikace jedné ze štafet před námi a výkon holek po mě vedly k tomu, že z toho byla bedna, tedy 3. místo celkově a 2. místo v rámci Přeboru Ještědské oblasti. Nedělní štafety pak byly na východní části hřebenu, a tam to už bylo lepší, tedy alespoň za mě. Jen pro první vlnu bylo náročné do pasu vysoké, zatím neprošlapané kapradí. I tady byly kontroly, které daly pěkně zabrat nám všem, hlavně ty první a druhé náběhové, ale pak už to zase šlo. Předávám čtvrtá, tentokrát žádný DSQ soupeřek, a pro nás vynikající 5. místo. Celý víkend proběhl v klidu, za krásného počasí babího léta, jen kdyby…, ale to je život.

OK Doksy na Bezdězském půlmaratonu

  „To nejde neběžet, když je to v našem lese“ mi řekla dcera, když se dozvěděla, že se bude u Doks pořádat Bezdězský půlmaraton. A tak jsme se přihlásili. Nejprve my dvě a pak jsme rozhodili sítě i v klubu a pár členů se přidalo. I s rodiči dětí nás bylo 10. My všichni jsme obětovali jeden závod podzimního žebříčku, abychom si mohli zaběhnout u nás v lesích a vůbec jsme nelitovali.

  Pořadatel si vybral a oslovil areál Termit, kde bylo zázemí závodů a kde probíhaly dětské tratě. Dostatek míst k parkování, blízkost parkoviště, zázemí toalet a sprch, možnost se najíst…., to všechno bylo velkým plusem závodu. Dalším plusem závodu bylo počasí. Ideálně zvolený termín sliboval, že by neměla být vedra (a nebyla), naopak bylo příjemné podzimní klima s teplotou lehce nad 20 stupňů, bez deště. A třetím, nejvýznamnějším plusem byla trať. Tak bylo to do kopce, to se jinak nedá, ale ty výhledy. Hrad bylo možno vidět ze dvou stran a neméně krásný byl výhled z Rufuskovy vyhlídky nad Královým stolcem. Někteří závodníci neodolali a fotili, co se dalo. Celá trať se běžela lesem, téměř celá po lesních, písčitých cestách, což někdy bralo hodně sil. Zpočátku rovinka, pak pozvolné stoupání, a nakonec prudký výšvih do vesnice Bezděz. Tam bylo první občerstvení a tam se trať dělila. Ti, kteří běželi tu kratší variantu, se zde otočili a vraceli se zpět dolů po červené, a ti, kteří běželi celý půlmaraton, běželi po modré dolů z kopce. Pak se z modré oddělili, běželi okolo Slatinných vrchů, nakonec doběhli k pískovně, odtud po atletickém Žlutém okruhu, kolem Královského kamene, pak dolů k ke Králově stolci, a nakonec přes pár smyček zpátky k Termitu. Hlavně ty poslední smyčka a houpání okolo Žlutého okruhu už hodně bolelo. Ale stálo to utrpení v cíli za to. Nám všem z klubu se závod moc líbil, rádi bychom se sem vrátili a doufáme, že se k do Doks vrátí i ostatní závodníci a že jich bude příště třeba i o trochu víc, a že si tento závod vybuduje takový věhlas, jaký má podobně laděný Hruboskalský půlmaraton.

Závodní víkend: Bezdězský půlmaraton a klasika na „Valše“

V sobotu 13. září se někteří naši závodníci vydali reprezentovat klub na akci Bezdězský půlmaraton. Ten sice není disciplínou orientačního běhu, ale protože je běh jeho podstatnou součástí, rozhodli jsme se zúčastnit i této akce.
  Hlavním bodem víkendu byl ale především závod orientačního běhu na klasické trati, který pro nás připravil oddíl Stadion Nový Bor. Shromaždiště bylo umístěno na louce mezi obcemi Kunratice u Cvikova a Jablonné v Podještědí. Běželo se na mapě Valcha v měřítku 1:10 000 a někteří z nás byli u toho.
  Počasí nám přálo už při příjezdu a vydrželo po celou dobu závodu, takže se nám do lesa šlo s velkou chutí. Víkend pro některé zpestřilo také soustředění Ještědské oblasti mládeže ve Sloupu v Čechách, kterého se účastnili i naši běžci – Amálka, Hanka, Kuba a Dan. Pro ně tak závod posloužil i jako kvalitní trénink.
  Na shromaždišti jsme se nejdříve společně pustili do rozboru piktogramů jednotlivých kategorií. Jako trenérka dětí jsem připomínala to nejdůležitější: „Hlavně na jedničku s rozvahou, klidnou hlavou a správně si zorientovat mapu.“ To se lehce řekne – hůře provede, cha cha.
  Do závodu jsem šla s tím, že přesně tuhle radu sama dodržím. Jenže hned po startu mě z koncentrace vyvedla závodnice, která už se vracela směrem do cíle, ale vůbec nevěděla, kde se na mapě nachází. A tak jsem po pár metrech z ničeho nic skončila úplně jinde, než jsem měla – prostě klasická ukázka toho, jak rychle dokáže člověk v lese ztratit pozornost, ach jo.
  Les působil na mapě na první pohled průběžně a díky husté síti cest i přehledně, ale realita byla jiná – mimo cesty nás často brzdil podrost, který běh značně ztěžoval. Někdy se tedy vyplatilo i obíhat. Přesto mě závod, i přes první zaváhání, moc bavil. Až do kontroly č. 7 šlo všechno skvěle, tam nás ale v nepřehledném terénu hledalo kontrolu více závodnic a já zde ztratila nejvíce času. Škoda, protože zbytek tratě se běžel doslova „sám“.
  Přesto můžeme být s výkony našich závodníků spokojeni. Ládíkovi patří velká pochvala za to, že svůj úkol – posbírat všechny kontroly a nevracet se z lesa předčasně – splnil na jedničku. Bohužel se nevyhnuly chyby ani jiným. Hanka si omylem vzala špatnou mapu a zjistila to až po deseti minutách běhu. A nesmíme zapomenout také pogratulovat Ondrovi Kmínkovi, který si ve své kategorii doběhl pro skvělé 2. místo!

Z trenérského pohledu si ale cením, že se děti i dospělí s tratěmi poprali statečně, nevzdávali se a dokázali se poučit i z chyb. Protože právě tyhle zkušenosti – někdy úsměvné, jindy trochu mrzuté – nás všechny posouvají dál.

Žebříček B, Přelovice

  První zářijový víkend patřil republikovým žebříčkům. My s klubem jsme vyrazili na žebříček B do Přelovic, který pořádal oddíl Lokomotivy Pardubice. Pro nás to jsou úplně jiné lesy a terény, o tom svědčily i údaje o parametrech tratí, kdy bylo minimální převýšení u všech kategorií, ale výrazně delší tratě, než jsme u nás na severu zvyklí. Dalo se tedy předpokládat, že to bude pěkný dostih a to doslova.
  Vyrazili jsme v sobotu dopoledne a v klidu přijeli na shromaždiště okolo jedenácté, dost času na předzávodní přípravu (kromě kávy). Všechny děti měly start blízko, tak to bylo bez stresu. Těm, kteří přijeli poprvé na takto velké závody, jsme vše v klidu vysvětlili a pak je vyslali do lesa, a zvládli to, vrátili se. Je třeba pochválit hlavně Adélku Dvořákovou, poprvé sama a bez fáborků, stejně tak šikovná byla i Hanka, i ona byla poprvé v lese na závodech. O co se méně dařilo dětem, o to více se dařilo trenérce Petře, hlavně v sobotu. Po sobotní klasice jsme vyrazili na ubytování, pro naší velkou skupinu a psa jsme měli zajištěno ubytování ve srubech na Seči, krásné prostorné ubytování a koupání ještě k tomu. A koupali jsme se skoro všichni. Večer objednaný řízek a pak analýza tratí na pokoji, jak to má být. Čekal nás nedělní middle. Terén prakticky stejný, rovina, spousta rýh a moře ostružin.

PP 2025

  Třetí víkend v srpnu patří již tradičně Pěkným prázdninám, třídennímu etapovému závodu pořádaným turnovským oddílem. Abychom se mohli účastnit, musíme se přihlásit. A přihlášení bývá na celém závodu to nejtěžší. Věhlas těchto závodů se „hvězd dotýká“ a všichni orienťáci už od února sledují, kdy je vypsán den přihlašování. Protože k tomu, by vše klaplo, máme několik málo vteřin, z důvodu CHKO bývá limit okolo 1300 závodníků, tedy něco, o čem se nám zatím jenom zdá, a to v těch nejlepších snech. Pro nás je to zatím hodně vzdálená realita. Často mě to vede k otázkám, proč se tak zásadně liší vstřícnost jednotlivých regionů CHKO. Nám se však přihlášení povedlo…
  Zázemí a shromaždiště bylo nedaleko Hrubé skály, ale jednotlivé etapy v okolních, spíše dalekých lesích. První etapa až 3 km daleko, v lesích u Borku, krásná krátká trať, jen tak na rozklusání, protože to drsný přišlo v sobotu. Sobotní klasika dala asi všem zabrat, dlouhé tratě a velké převýšení, to sebralo hodně sil. Pro mě převýšení až 400 metrů a celkově naběhaných téměř 10 km. Jenže ty terény za to stojí, mám ten Ráj moc ráda, takže vydržím i to klouzání ze svahů, když nelze mít hřeby. A start u Adamova lože je třešničkou na dortu. Po sobotní PP párty, která se letos konala v Lázních Sedmihorky, následovala poslední, nedělní etapa. Tam už se běhalo blízko s doběhem přímo na shromaždiště. To byla hodně rychlá etapa skoro bez převýšení, takže do 30 minut bylo po srandě. A pak skončila i letošní PP-čka.

O-ringen 2025, Jonkoping

  Tak už jsem tam také byla, ve Švédsku. V orienťácké komunitě, kdo nebyl v severských terénech jako by nebyl. A já tam byla letos poprvé….
  S myšlenkou vyrazit jako oddíl na nejslavnější a největší OB závody na světě přišel vloni na podzim Tom Novák. Rozhodil sítě, ale přihlásili se mu jen 4 lidi, sám pak musel svou cestu ze zdravotních důvodů zrušit a tak jsme zbyli opravdu jen 4. Kromě mě to byla ještě Lenka Johnová a oba Běloši – Kuba a Petr. Veškerou agendu se závody, ubytováním a zajištěním lístků na trajekt a přes mosty na sebe vzala Lenka, tedy popravdě nic jiného jí nezbylo a mě nezbývá doufat, že to dělala ráda.
  Vyrazili jsme v sobotu 21.7. 2025 od Lenky z Čermné a čekalo nás cca 1000 km cesty autem. Cestu Německem nám zkazily dvě věci, jednak pravděpodobně fotka na radaru za překročení rychlosti a jednak asi dvouhodinová epizoda mého zoufalství ze ztráty telefonu (asi po dvou hodinách jsem ho ale našla). K trajektu jsme dorazili s hodinovým předstihem asi ve 2 hodiny ráno, krátká cesta trajektem do Dánska a pak už přes mosty do Mallmö a pak dál na sever do Jönköpingu, města na břehu krásného jezera. Orientace ve městě byla velmi snadná, vše dobře značeno, takže najít centrum nebyl problém. A v centru jsem žasla poprvé, tolik místa a tolik lidí, a to zázemí – jídlo, mytí, pračky, centrum pro nákupy sportovních věcí s výraznou slevou…, to vše na břehu toho krásného jezera. Zakoupili jsme tréninkovou mapu a šli seznámit s terénem, pomalu a zvolna, přeci jenom jsme probděli téměř celou noc. A šlo to, tedy když šel člověk pomalu a vše si hlídal.
  Po tréninku se jedeme ubytovat, chvíli trvá, než zjistíme, že chatky u benzínky nedaleko dálnice je to místo, kde bydlíme, ale místo je to mimo výše uvedené moc pěkné, čisté, s veškerým zařízením včetně volně dostupné pračky, a hlavně na břehu jezera, takže tu dálnici i benzínku brzo prakticky nevnímáme. Navíc benzínka je místem, kde si mohou věčně hladoví dorostenci zakoupit něco k jídlu, když zásoby dojdou.
  Všechny etapy jsou mimo centrum, ale v rozumné dojezdové vzdálenosti od našeho ubytování. První dvě mají společné shromaždiště, stejně tak jako 4. a 5. etapa. Startovní časy máme nalosovány společně v rámci klubu, takže můžeme společně i vyrážet. V pondělí tedy vyrážíme na první etapu a já se divím podruhé. Vše šlape jako po drátkách, parkoviště prostorné, není problém zaparkovat, část lidí dojíždí z centra busem a těch je dostatečné množství, plocha shromaždiště také obrovská. V centru shromaždiště koridory pro jednotlivé doběhy (je 8 startů, každý má své jméno dle sponzora, a každý start má i svůj doběh), okolo dost místa pro stany, plocha pro závodníky, dostatek toalet, čtyři velké stany, kde si člověk může koupit jídlo, 6 míst, kde si může koupit kávu, a samozřejmě opět místo, kde je možné zakoupit sportovní vybavení ve slevě, což bohatě využívám. A pak sem viděla zázemí pro mytí, žádná cisterna se studenou vodou a lavory někde v koutku, obrovská, ohraničená plocha, rozdělená na dvě části (muži a ženy) a tam na každé straně asi 50 sprch, kde teče teplá voda, k dispozici je ekologický šampon (pořadatel zakazuje vlastní) a já se divila potřetí.
  Vlastní závody jsou rozděleny na klasickou trať (1.,4. a 5.etapa) a middle (2.a 3. etapa). Vybíhám na první klasiku, jdu opatrně, pomalu, ale už na první kontrole se trochu točím v hustníku, pak nacházím a pokračuji opatrně dál, hlídám si objekty – hlavně cesty (těch je celkem dost) a vrstevnicové útvary, těch je ještě víc. Jde to dobře, až do 6. kontroly, kde pročesávám na hřbítku hustník asi 20 minut než kontrolu najdu a pak to jde zase celkem dobře. Už v první etapě mi dává vítězka více jak 40 minut, ach jo, mojí omluvou může být, že vítězkou je Simone Niggli, ještě v nedávné době nejlepší orienťačka. Etapu od etapy se zlepšuji, přesto se v páté etapě do hendikepu nevejdu. A právě ta pátá etapa je mou nejlepší, startujeme po 15-ti vteřinách, soupeřky dobíhám, míjím, běží mi to dobře, nijak zásadně nehledám a dobíhám moc spokojená. Samozřejmě, že mi Seveřanky nadělí spousty minut, ale ve srovnání s první etapou je výrazně méně. Jsem trochu zklamná, že nedodržím předsevzetí využívat azimut, ale s obrovskou mapou v igelitovém obalu to jde hodně špatně.
  Ale nejsou to jen závody, čemu se věnujeme. Téměř po každé etapě jdeme na výlet po okolí a o volném dni vyrážíme do Store Mosse, velké přírodní ptačí rezervaci a místa, kde se kdysi těžila rašelina. Okruh je dlouhý 13 km, včetně vyhlídek na věžích, stíháme vše obejít těsně před slejvákem. Druhým nejzajímavějším místem je Taberg, městečko pojmenované po kopci, kde se těžil magnetit. Krásný okruh se zmrzlinou na vrcholu, jen bez prohlídky štol, té švédštině zase tolik nerozumíme. Jen tu buzolu jsme si zapomněli vzít, abychom vyzkoušeli vliv magnetové hory. Ale vzali si jiní po nás a ti nám vše potvrdili, opravdu se střelka odchyluje…Více jsme nestihli, bohužel. Bělochy asi trochu mrzí, že jsme nestihli muzeum Husquarny, ale času bylo málo (navíc já s Lenkou jsme preferovali výlety do přírody, než do muzea motorových pil a jiného zboží této značky).
  A po páté etapě se opět skládáme do auta a vyrážíme zpět, čeká nás dlouhá cesta domů. V hlavě už zraje plán se do Švédska brzo vrátit ( a nejen mě, že Tome?)

Veteraniáda 2025 Bělečko

  Poslední víkend v červnu patřil letošní Veteraniádě. Mlaďáci již měli odběhnuto své Mistrovství na krátké trati týden předem, tak byla řada na nás zkušených. Letošním organizátorem byl hradecký klub Slavia Hradec Králové. Mistrovství republiky pro jednotlivé tratě veteránů je na rozdíl od Mistrovství pro elitu, juniory a dorost pouze v jednom víkendu, takže je to celkem náročné. Nicméně tento formát byl pravděpodobně letos naposledy, alespoň lze soudit podle toho, co bylo na závodech řečeno. Na závody se vydala nepočetná skupina, vlastně kromě mě a Synkových na všechny závody ještě Jára Hradecký (přeci jen to má blízko ze svého aktuálního bydliště) a Petr Bílý, na sprint s krátkou tratí pak přijeli Tom s Pavlou.
  Sprintové závody proběhly v Třebechovicích pod Orebem, místě dosud nezmapovaném. Trať náročná nebyla ani mapově, ani fyzicky. Jediným zádrhelem mohly být přechody frekventovanější silnice a přeběh místní říčky. Zvládli jsme to všichni, dokonce do deště, a byli jsme celkem spokojení. Já s Tondou a Petrou jsme pak vyrazili do Hradce Králové, kde jsme měli zajištěno bydlení. Vše probíhalo v klidu, ale pak nastal večer s ním i problémy a starosti. Petra nemohla vyndat čočku z oka, tak jsme „operovali“ já s Tondou, jeden držel otevřené oko, druhý lovil čočku, ale nic. Takže nás situace donutila navštívit Fakultní nemocnici HK. Tam ještě noční OB v areálu, protože oční ambulance není na Emergency. Vyšetření ukázalo, že čočka již v oku není a že je rohovka pěkně poškrábaná. Pak ještě najít lékárnu a zpátky na ubytování taxíkem. Do postele jsme se dostali až po jedné hodině.
  Sobotní závod – klasika, již proběhl na Bělečku. Hradecké lesy by se pro nás mohly zdát lehké, cesty do kříže, žádné skály, žádné kopce. Ale není tomu tak, mě osobně pěkně vytrestala kontrola č. 4, kupka v lokalitě plné terénních útvarů, no nedá se nic dělat. Naštěstí ostatní byli výrazně šikovnější a hlavně rychlejší. Nedělní krátká trať byla v podobném terénu a stejně jako v sobota v pěkném vedru. Hlavně nedělní cesta na start a z cíle na slunci byla hodně vyčerpávající. Nedělní terén byl více „zavřený“, jak to nazval pořadatel, spousta hustníků, rýh a vodotečí, tedy opět pro nás něco jiného, než známe.

ŽB: Subtropický víkend ve Slavkovském lese

  Už při plánování cesty do západočeského Krásna mi bylo jasné, že koupaliště Pískoviště v těsném sousedství shromaždiště přijde vhod a bude během víkendu v obležení. Delší cesta z parkoviště pak způsobila, že touha po koupeli se dostavila ještě před závodem, nicméně bylo třeba si ji teprve zasloužit. A tak jsme se vydali do lesa natěšení na náročnou béčkovou klasiku. Stavitel nás nechal pořádně rozběhnout, aby nás v závěru poslal do technické hustníkové pasáže, což ve spojení s únavou nadělalo řadě závodníků problémy, mě nevyjímaje. Trochu vyšší laťku stavitel nastavil nejen dospělým, ale i nejmenším dětem, které se v lese trápily často i více než hodinu. Celkově byl ale závod IMHO moc hezký a nebýt zdravotní indispozice, těšil bych se moc na nedělní middle. Takhle jsem se těšil jen středně, tzn. hořejšek by šel, ale spodek moc nechtěl.
  Middle si budu pamatovat zejména podle toho, že jsme do šesté kontroly na necelém kilometru nastoupali 150m, abychom pak kolmo k vrstevnicím seběhli zase o něco dolu, kde se odehrál zbytek závodu. Na trati bylo ale i dost postupů obtížných na realizaci a jak napovídá livelox, daly se udělat i docela zásadní chyby. I tak ale závod, zejména po sobotní klasice a vzhledem k panujícímu počasí, prověřil hlavně fyzickou připravenost. Do Pískoviště tak tentokrát vlezli i ti, kteří v sobotu vydrželi s koupelí až na ubytko. Celkově tedy za mě pěkné závody na pěkném místě.

Mistrovství oblasti na klasické trati, Albrechtice u Frýdlantu

  Víkend 7.6 - 8.6 patřil posledním závodům jarní části Ještědského žebříčku. Tyto závody pro naši oblast připravili pořadatelé z Loko Liberec se zázemím v Albrechticích u Frýdlantu. Albrechtice jsou takovou větrnou hůrkou, celý víkend tady nejen intenzivně foukalo, ale i hodně pršelo. Pršelo prakticky celý víkend, jen část startovního pole měla to štěstí, že neběžela v dešti. Na shromaždišti bylo naštěstí dost místa pro stany, kdo neměl, byl smutný a zmrzlý.
  V sobotu se začínalo přeborem oblasti na klasice a bylo to skvělé. Krásná, drsná jizerskohorská příroda, déšť, vítr a zima. Přihlášeno více jak 620 závodníků, ale do lesa vyrazilo o stovku méně, asi je něco odradilo. Od nás bylo přihlášeno 18 borců, a všichni do lesa vyrazili. Je třeba vyzvednout výkon Aničky Šťastné, poprvé na závodech ve své kategorii a hned takový tvrdý závod, ale nevzdala se a dokončila.
  Neděle nebyla o nic lepší, trval déšť, vítr i zima, taková, že někteří zimou závod nedokončili, jinak by zmrzli mezi balvany.

Dopoledne s orientačním během pro ZŠ K. H. Máchy Doksy

  V pátek 6.6. 2025 byl pro první stupeň ZŠ dnem orientačního běhu. Připravili jsme pro děti ukázku našeho krásného sportu. Sportu, který má v Doksech již velmi dlouhou tradici. Tom připravil mapu, kdy základem nám byla mapa ze sprintových štafet Mistrovsví světa, které se v Doksech běželo v létě roku 2021. Tonda pak připravil tratě, zvlášť pro děti menší a pak pro ty starší. Zázemí jsme měli se svolením pana Hozáka (Kultura Doksy) u zámku, připravili nám stan, který se zpočátku hodil, protože první dvě hodiny občas krápalo, a připravili nám několik setů lavic a stolů.
  My jsme se všichni sešli v půl osmé ráno, rychle jsme roznesli všechny kontroly, připravili zázemí ve stanu a přichystali si drobné, sladké odměny pro děti. A pak to začalo… První děti přišly v 8.00, to byly druháci, a pak postupně každou vyučovací hodinu přišel další ročník. Druzí byli prvňáci, pak třeťáci, páťáci a nakonec čtvrťáci. Nejdříve jsme se jako klub krátce představili a pak jsme si děti rozdělili do menších skupin, vysvětlili jim základy mapy a jak mapu zorientovat správně. V tom nám pomohla poloha školy, která byla na sever od naší základny, takže nikdo neměl (alespoň na začátku) problém otočit mapu na sever, všichni věděli odkud přišli. Následně jsme rozdali dětem do dvojic čipy, vysvětlili, jak se s nimi zachází, a nakonec postupně děti vypouštěli po dvojicích do parku zámku, kde měli svou trať. Borci našeho klubu běželi samostatně, stejně tak někteří odvážní ze čtvrtých a pátých tříd. Během čekání na jeden z ročníků se parkem procházela skupina dětí s batohy, byly to děti z Pardubic, kteří se vracely ze školy v přírodě zpět a šly přes zámek cestou na vlak. Z této skupiny se oddělili tři borci a se svolením svých učitelek si naši trať zaběhli také. Nebyli to však začátečníci, ale zkušení běžci z Lokomotivy Pardubice. Potěšilo nás, že nám naši práci moc chválili.
  Akci, která měla konec v půl jedné, jsme zakončili obědem a krátkým zhodnocení. Všichni jsme z toho měli moc dobrý pocit a podle zpětné vazby ze školy se akce líbila jak dětem tak paním učitelkám.

Vlčice, žebříček B Čechy

  Víkend 24.5.-25.5 2025 byl víkendem žebříčků B, běželo se jednak na Moravě a jednak v Čechách. My vyrazili na ten český do podkrkonoší. Centrum závodů bylo u obce Vlčice a závody pořádal klub z Vrchlabí. Původně téměř jen dospělou skupinu borců našeho oddílu doplnilo i několik dětí, vlastně kromě kluků Kmínků s námi vyrazili čtyři děti – Kuba Stránský, Daniel Dvořák, Tonda Šťastný a Amálka Krausová. Tentokrát jsme vyjeli až v sobotu ráno, nebylo to daleko, jen dvě hodiny cesty, tu jen komplikovalo několik semaforů, hlavně okolo Jičína a Nové Paky, ale obchvaty dopravou přetížených měst jsou potřeba, rezervu jsme měli naštěstí dostatečnou.
  Příjezd na shromaždiště nebyl vůbec jednoduchý, prudký kopec a koleje, nicméně nic s čím by si Tonda a jeho kára neporadili. Naštěstí platila suchá varianta, tedy dalo se parkovat na louce pod shromaždištěm. V klidu jsme postavili stan a začali se chystat. Zalepit popisky, vysvětlit dětem piktogramy (celou zimu to v tělocvičně trénujeme a pořád nic…), dát si kávu před během a vyrazit. Sobotní middle měl start téměř na shromaždišti, přesto někteří naši nepozorní borci přišli na start pozdě, ach jo. Trať těžká nebyla, mapově téměř vůbec, jen terén odpovídal podhorskému, ty kopce jsou prostě prudké. Trochu můžeme polemizovat nad průběžností, dle pořadatelů byl les průběžný dobře, já si to místy moc nemyslela, a podrápaná předloktí od bukových náletů jsou mi svědkem. Vrátili jsme se všichni, i nejmladší Štěpán, který neohroženě běžel kategorii H10 – sám, bez fáborků. Nedělní long začal náročnou cestou na start, posledních cca 200 metrů do extrémního kopce ke skalnímu hradu Břecštejn. Ti pozornější poznali, že je v těsné blízkosti chalupy prvního prezidenta České republiky, pana Václava Havla. I nedělní závod nám dal zabrat, obzvláště, když se člověk držel pravidla, když nevíš kudy, jdi rovně. Toho jsem se držela u postupu na druhou kontrolu a dost jsem si mákla, ale i obíhačka byla do kopce. Žebříček B je trochu vyšší liga, na což nebyli někteří naši borci úplně připraveni, buď měli za závod několikrát „infarkt“, nebo si v lese trochu pobyli.
  Zázemí shromaždiště kromě Ifči Lošťákové a její kafeterie víceméně zajišťoval klub Vrchlabí, a zvládali ro na jedničku. Něco, co bychom rádi i my, ale bohužel nás tolik není.

Sprintový dvojboj – Jablonec

  Svátek, nesvátek, běhat se musí. A tak jsme ve čtvrtek 8. května ráno vyvěsili vlajky a místo oslav osvobození, které beztak bylo osvobozením jen tak napůl, jsme vyrazili do jabloneckého Mšena sprintovat. Nebylo úplně nejtepleji, ale na sluníčku to celkem šlo. Dopoledne byl na programu sprint na mapě Arbesovka se startem přímo ze shromka. Trať nemohu moc hodnotit, protože ze zdravotních důvodů jsem se rozhodl dopoledne šetřit síly a dal si jen P, ale ostatní tvrdili, že to byla poměrně atletika. Zřejmě daň za snahu uspořádat dva závody z jednoho místa, což z organizačních důvodů chápu, ale sportovní hledisko mírně trpí.

  Odpoledne na mapě Mozartovka to bylo dle mého subjektivního hodnocení mnohem hravější a líbilo se mi hlavně dvojí zapojení parčíku, což sprint vhodně nabouralo a vynucovalo zvýšenou pozornost a „změnu rytmu“. A to je také to, co mi dvakrát nejde a proto jsem dopadl tak, jak jsem dopadl. Jiní borci a jiné borky z DOK se s tím ale popaslovali lépe a tak závod přinesl i z naší strany zajímavé výsledky.

Velikonoční soustředění Kytlice

  Ve dnech 17.4. – 20.4. 2025 proběhlo Velikonoční soustředění dětské skupiny v Kytlicích. Najít ubytování v místech, kde je mapa a kde je volno k ubytování byl na začátku oříšek, a to i přesto, že jsme začali toto soustředění organizovat již před Vánoci. Nakonec jsme našli areál v Kytlicích, v penzionu U skály. Tam bylo vše – ubytování i mapa, jen ten les trochu chyběl, kůrovec a vichřice dali lesu hodně zabrat a strom aby člověk skoro pohledal, tedy ten stojící a živý strom, protože soušek či polomů byla spousta.
  S dětmi jsme se sešli již ve čtvrtek odpoledne, to bylo ještě slunce a teplo. Děti se nejprve ubytovaly a pak hojně využily místní polštářovou trampolínu. Jak jsem zaznamenala, i zde se dá hrát na honěnou. Po setmění proběhl první trénink, již tradičně to byl trénink noční. Pro malé jen v areálu, pro větší i v lese. Šlo to dobře, až na jednu velkou lapálii, vyděsili jsme Lucku, a to jsme opravdu nechtěli. Nenapadlo nás zdůraznit, že pokud je kontrola u chatky, znamená to, že je u chatky a ne v chatce, jak se Lucka mylně domnívala. No a host chatky prostě nebyl rád, když mu s čelovkou rozrazila dveře. To se pak lekli oba a oba pěkně zaječeli, jen Lucce to trvalo trochu déle. Ale noc a spánek vše odnesl a ráno se probudila již svěží a bez slz.
  Velký pátek byl deštivý, do rána pršelo, chvíli víc, chvíli méně, ale stále. Správný orienťák se ale nelekne a běží, takže i my jsme vyrazili ne tréninky. Dopoledne byly okruhy a odpoledne měli ti starší scorelauf na vrstevnicovce a ti mladší postavenou spíše klasickou trať než middle. I tento trénink byl okořeněn, tentokrát byl kořením Vojta, protože jsme se reálně báli, že se nám ztratil. Byl viděn nedalo cíle, byl viděn jak odbíhá od kontroly, ale pak ho dlouho nikdo neviděl. Promrzlý Petr Stránský v cíli čekal a čekal, ale Vojta nikde. Ještě dříve, než jsme se vydali na záchrannou akci, se Vojta naštěstí objevil, vodítkem mu byla blízká trať, o které věděl, že nám vede nad chatkami.
  Sobotní den byl již bez deště, ale zatím bez slunce. Ranní trénink byl nazvaný miništafetky. Na pasece s potoky, polomy a bažinami nám na kamenech Tonda postavil kontroly. Byly rozlosovány dvojice a každý ze dvojice běžel 2 okruhy. Hlavně pro ty nejmenší to bylo hodně náročné, mapově i terénem, takže to víceméně vůbec nezvládli, ale nesmutnili, bojovali, jak to šlo. Tréninku předcházely kromě večerního losování dvojic i sázky na vítěze, ale nikdo ze sázejících se netrefil. Vyhrál Vojta s Honzou Svobodou, pro všechny nečekaný, ale rozhodně zasloužený, vítěz. Po absolvování tréninku jsme se shodli na názvu tréninku - Brutus štafetky. Po časném obědě byl výlet, všichni vyrazili na nedalekou Jedlovou, krásná cesta a krásné výhledy. Večer byl zakončen tréninkem v areálu, což byly nám již známá slova. Z kontrol s písmeny měly děti sestavovat slova, vyhrál ten, kdo měl slov nejvíc a to byl Vojta.
  Neděle již byla slunečná a teplá, postupně schlo vše mokré, co bylo schováno v chatkách. Děti čekal poslední trénink - týmová hra. Rozděleni do dvou družstvech nejprve hledali písmena na kontrolách, postupně, každý zvlášť, z přinesených písmen museli sestavit slovo a pak obdrželi mapu a každý ještě oběhl svůj okruh. Velitelky obou týmů – Anička a Amálka si vše organizovalz. Byl to tým B, pod vedením Amálky, kdo sestavil požadované slovo, ale nakonec vyhrál tým A, pod vedením Aničky. Únava již byla na všech borcích dost znát a někteří výrazně protestovali, když se měli ještě rozběhnout, ale nakonec dokončili všichni.
  Po obědě ještě vyhlášení, předání cen a pak zpátky k rodičům a domů. Ceny pro nás opět zajistila Dana Stránská, moc jí za vše děkujeme.
  Již nyní plánujeme soustředění podzimní, nejspíše říjnové.

Jarní sezona v plném proudu

  S březnem začíná orienťákům sezóna a i my jsme se pomalu vrátili z tělocvičny do lesa a to nejen v tréninku, ale i na závodech. Tradičním „votvírákem“ jsou Jarní skály v Českém ráji a pak to jde ráz na ráz.
  Jarní skály letos nebyly, jak bývá zvykem u Kosti, ale v nedaleké Kamenici. Počáteční komplikace při parkování, které byly způsobeny předchozím deštěm a podmáčenou loukou, vyrovnal krásný závod. Terén už za ty roky není úplně neznámý, ale některým, jako já, připadá ten les stále nový. Tady nebyla účast členů tak velká, nicméně závodníků bylo více jak tisíc.
  Následoval první závod Ještědského žebříčku a tím byla klasická trať v Dubici. Závod pořádala Jiskra Nový Bor a dala prostor mladým orienťákům se spolupodílet. Tratě postavila 18-ti letá Barča Lamačová a dle závodníků našeho klubu se jí to povedlo. Počasí, ač byl ještě březen, přálo, slunce, teplo, pohoda a 31 běžců klubu. Výsledky přinesly několik beden, což hlavně těm začínajícím a věčně si nevěřících udělalo hodně radosti.
  Pak následoval mrazivý a hlavně větrný závod u Tisé, který pořádal teplický klub. Terény nové, neokoukané, v místech vojenského tréninkového prostoru chemiků z Liberce. A jak jsem psala, je to hlavně vítr a zima, co si člověk pamatuje. I zde se podíleli na stavbě mladí orienťáci, takže je třeba jim některé „mouchy“ odpustit. Hlavně dětské tratě byly hodně lehké a výrazně kratší, než jsou směrné časy, ale to se časem naučí. I tady byla bedna pro našeho borce.
  Vrcholem první části jarního žebříčku bylo (kromě námi pořádaného závodu) Mistrovství oblasti ve sprintu, které se běželo v Ústí nad Labem. Tam vyrazili kromě trenérů naší sprintoví specialisté a nadšenci – Kuba Stránský a Amálka Krausová. Těm se dařilo, ale trenérům, kromě Petry, moc ne. Největší zklamání je DISK pro trenéra Tondu, tak pěkně to měl rozběhnuté, na třetí místo, ale nepozornost vedla k tomu, že vynechal K17, ach jo. A to těm svěřencům říkáme pořád dokola, aby se soustředili...

Příští zpráva bude o žebříčkových závodech, které jsme pořádali my.

Lednový BorCup za námi

V neděli 26.1.2025 pořádal náš klub měřený trénink v rámci cyklu BorCupu. Datum jsme si vybrali sami, ale bohužel jsme nedávali pozor na ORIS, a náš trénink se křížil se sprintovým závodem v pražské ZOO. To jsme zjistili celkem pozdě, takže jsme datum neměnili, abychom organizátorům BorCupu nedělali zmatek. Nicméně i přes toto se účastnilo celkem dost běžců a běžkyň. BorCup, jako zimní tréninková liga, bývá specifická svými podmínkami, nejen klimatickými, ale i mapovými. Stavitel si připraví pro běžce různě těžké překážky, aby co nejvíce zpestřil každou trať. My jsme naše tratě umístili do západního konce mapy, kterou jsme měli připravenu na loňské Sandstones, a která nebyla z důvodu změny shromaždiště vůbec použita. První překážkou byly pro běžce naše rokle, to je samo o sobě těžký terén, stačí málo a člověk se ztratí ani neví jak. Hledání se pak bývá hodně těžké. Takže jsme se rozhodli do mapy nezasahovat, ponechali jsme ji v celém rozsahu a nic nechybělo. Ponechali jsme si i pro BorCup typický scorelauf. Běžci měli 70 minut na to posbírat v roklích a okolí všechny kontroly, což bylo nereálné stihnout. My jsme to běžcům ztížili tím, že kromě limitu museli ještě dodržet pořadí. Měli sbírat nejprve pouze sudé (anebo liché) kontroly a poté ty druhé. Každá kontrola měla bodovou hodnotu, největší měla ta nejvýše uložená. Za nedodržení limitu se pak body odčítaly. Pro děti od DH10 do DH14 byla připravena trať s pevným pořadím kontrol. Tam se vydaly naše oddílové děti, většina sama, ti nejmenší stínování některým z dospělých. Přihlášeno bylo téměř 60 borců, ale chřipková epidemie startovní pole výrazně oslabila. Ale i tak jsme spokojeni a dle ohlasů v cíli byli spokojeni i běžci. Jen je škoda, že BorCup ztrácí na své prestiži a počty zájemců si zaběhat i v zimě výrazně klesají. Nyní je před námi závod Ještědského žebříčku, který připravujeme na duben letošního roku, tak snad vše klapne a hvězdy (a město Doksy) nám budou nakloněny.

Archiv aktualit

Podzim a zima 2024
Jaro a léto 2024
Podzim a zima 2023
Jaro a léto 2023
Podzim a zima 2022
Jaro a léto 2022